Opona

„Zapomněl na své drahé a byl hoden být jimi zapomenut.“ – Quintus Horatius Flaccus (v zátiší opuštěných...)  

Jako když padá opona,
po potlesku plným stesku,
ještě cítím dopodrobna,
tebe.... při rozbřesku.

Znám momenty bolestí samoty hrůz,
v obětí mých platonických Múz,
na pár písmen zbylo mi,
náš osud prolomit.

Je samota v celku jako celkem prázdný sál,
těsně po odchodu, když doznívá tvůj dech,
po zádech v husí kůži - jsem si tě vždy přál,
jako vánek z dýmek hladit tě po tvých rtech. 

Ocukrovat podium mořskou vodou, 
přes slzy udýchané být zas mou,
v nichž zaplavem a utopíme zášť.
Utonem a ty zvlášť!

Za oponou v potají
nesmělý k tvým očím,
se snad naše city potkají,
než se s tebou rozloučím.

Je samota v celku jako celkem prázdný sál,
těsně po odchodu, když na hrudi tvůj dech,
tiše křičí v oponách jdu ke dnu sám,
zbloudilý vzpomínám po tvých rtech.

Za konce černými jsme my v nedohlednu,
bez kompasu ztrácím k tobě směr,
odpusť, prosím - to když lásko podlehnu,
nejvíc mě mrzí, že na tvé rty jsem zapomněl...