Lampy

„Člověk je jako slunce vševidoucí a všeozařující, když miluje; pozbude-li lásky, stává se tmavým obydlím, kde jen čoudící lampa vrhá stíny na stěny.“ - Johann Christian Friedrich Hölderlin

Hledám...
Tu chvíli, která rozevřela všechny kouty štěstí,
jako dvě samotné lampy na předměstí.
Napříč sobě zahleděni do svých svítících očí,
když noc rozkvétá - hledám - tvůj svit...
Na nekonečna stát a svítit si do duší, to co z nás buší,
když .... slova nestačí a jen nás na hrudi tlačí - co srdce tuší.
Jako ty dvě samotné lampy uprostřed noci se točí,
tak samy a přitom si tak blízké - stojí - proti sobě...

V obavách z minulosti, přítomnosti a budoucna svítí,
večerním procházkám prázdných lidí uvízlých v síti.
Jen jas přidávají nad zrakem svých dychtících citů,
když zrovna nikdo nejde...
A kýč stává se oponou nevšedních lampových večerů,
co svítí napříč svým chtíčem dvou samotných partnerů.
Jen v tom světle tiše zní “Jsi tu?”
když noc vyhasíná a ráno zase samy a přitom spolu...