A v tom prázdném tichu šera krapet
poslouchám jak mi srdce zní
v šepotu kapek ťukajíc o parapet
poslouchám duši stín z ní
Jako rádoby umělec v pouličních stádech
cvakám na struny "listopádům"
Jež z větví prší každičký jejich nádech
co kreslí do zažloutlých plánů
V pozadí ta melancholie houslových strun
šíří se blíž - šíří se výš - víš?
V očích jen pláč řeka a tvá duše jako člun
co se plaví v ozvěnách když sníš
Jen tak dál prší vodopády z těch větví dolů
na kraje světům jež nás spojují
Jedna za druhou - od sebe a přesto spolu
podzimním pramenem proplují
Takový podzim sleduji v tom prázdném tichu
jen to šero pomalu vzdaluje se
a spadané listy začínají věnovat se hříchu
poetické delikatese - mé srdce neunese